Náboženství mohou mít dvě podoby: exoterní, tedy vnější, běžně přístupnou komukoli, a esoterní, vnitřní, přístupnou jen zasvěceným. V křesťanském civilizačním prostoru se této esoterní podobě říká často hermetismus (podle mytické postavy HERMA TRISMEGISTA, údajného zakladatele věd a umění). Esoterismus je vlastně určité stínové náboženství a slouží jako náboženský základ okultismu (z lat. occulta, skryté věci), tedy souboru praktik, které se snaží využít síly a jevy, jejichž zdroj není racionálně poznán.

Esoterismus je vždy značně synkretický - nezůstává jen u náboženství, jemuž je „stínem“, ale pracuje s množstvím náboženských tradic, libovolně je využívá, spojuje a přizpůsobuje nejrůznějším teoriím. Jeho určující myšlenkou totiž je, že pod vnějším obalem různých náboženství pro prosté lidi je tajné „skutečné“ či „pravé“ jádro, které je všem náboženstvím společné a které může být poznáno jen těmi, kdo o to velmi stojí a komu je takové poznání dopřáno. Pojetí Boha je pak často panteistické, běžná je víra v některou formu stěhování duší, po uvedení hinduismu na západní náboženskou scénu v 19. století je to většinou víra v reinkarnaci.

Tajné poznání zasvěceného člověka samozřejmě vede k pocitu vyvolenosti, nadřazenosti a dějinného poslání, zároveň buduje velmi silný pocit sounáležitosti skupiny, jíž je toto tajné učení společné. Poznání, o němž zde hovoříme, není však pouze intelektuální, nýbrž se jedná spíše o náboženské zření, vhled do podstaty života a kosmu. Že se jedná o náboženské poznání, je také vyjádřeno obřady (z nichž nejdůležitější bývá ten první - iniciační).

V tavícím kotlíku hermetismu můžeme nalézt různé tradice, vzájemně se ovlivňující a proplétající: především gnostickou tradici, dále tradici antických mysterií, velmi oblíbené jsou prvky egyptských náboženství, ve středověku alchymii, astrologii a vůbec celou oblast mantiky (věštění), tradici grálu, templářů, svobodných zednářů a rosikruciánů, významnou součást tvoří ovšem i satanismus, dále esoterní složky jiných náboženství (židovskou kabalu či hinduistické učení o čakrách), od sklonku 19. století je pravděpodobně nejvýznamnější teosofické učení, dále se podílí celá řada dalších proudů a vlivů. I významné hnutí Nového věku (New Age) může být docela dobře chápáno právě jako mohutný výron esoterických tradic na povrch společnosti.

V tomto rámci můžeme nalézt rosikruciánství. Rosikruciáni většinou odvozují svůj původ od bratrstva na dvoře faraona THUTMOSE III. (15. st. př. Kr.), ale daleko pravděpodobnější je vznik na začátku 17. století, kdy bylo množství snah o celosvětový bratrský řád (tyto myšlenky rozvíjel i J. A. KOMENSKÝ) a kdy v Německu vyšla základní rosikruciánská kniha, připisovaná JOHANNU VALENTINU ANDREOVI (1586 - 1654) „Fama Fraternitatis“. V této knize autor odkazuje k myšlenkovému dědictví jistého CHRISTIANA ROSENKREUTZE, žijícího údajně ve 14. století, který psal o své cestě do Egypta, při níž objevil „tajemství růže a kříže“. Tuto postavu ovšem někteří rosikruciáni považují za symbolickou a kladou vznik svých idejí do podstatně starší doby. Značné mezery ve své historii rosikruciáni vysvětlují existencí period o délce 108 let, tzv. aktivních a neaktivních cyklů. V neaktivním cyklu má být učení vždy zachováno v naprosté skrytosti.

Rosikruciánství se dnes rozpadá na několik organizací. Nejvlivnější z nich je Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis (Starý Mystický Řád Růže a Kříže, A.M.O.R.C., tento řád pro sebe používá slovní variantu rosekruciáni). Jeho zakladatel Američan H. SPENCER LEWIS se údajně r. 1909 na konci neaktivní periody setkal s rosikruciány ve Francii a byl prý zřízením této organizace pověřen. Tento řád rozesílá své tajné učení zpočátku korespondenčně, ale neophyt (nováček) slibuje, že při případném ukončení členství všechny publikace vrátí, a je žádán držet v tajnosti před těmi, kdo nejsou členy, vše, co se řádu týká.

V publikacích je vyučován tajným naukám - různým filozofickým úvahám a vlastním mystickým zkušenostem, které nesou nádech tajemnosti, jedinečnosti a intelektuální výjimečnosti. Své monografie (tak se nazývají sešitky s novými instrukcemi) neophyt dostává asi dvakrát měsíčně, má je studovat a meditovat nad nimi o samotě a nerušen alespoň hodinu týdně a platit pravidelné členské příspěvky. Zprvu prochází neophyt třemi počátečními stupni, dále následuje devět tzv. chrámových stupňů a další stupně, které znamenají pravděpodobně celoživotní systém vzdělávání a poznávání. Ačkoli A.M.O.R.C. velmi zdůrazňuje, že je pouhým bratrstvem a není v žádném případě náboženskou společností, je neophyt brzy vyzván k vybudování vlastního oltáře (sanctuaria), pálení kadidla, rozmlouvání s kosmickými mistry apod. Po iniciaci (kterou si provede sám) je brzy pozván, aby se připojil k nejbližšímu atriu (místnímu rosikruciánskému společenství). Pro pokročilejší členy slouží tzv. pronaos, sakrální prostor pro rituální činnosti.

Ve světě působí několik rosikruciánských skupin, např. Rosikruciánské společenství nebo Societas Rosicruciana. Nejvýznamnější z nich je A.M.O.R.C. (Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis), založený dr. H. SPENCEREM LEWISEM (1883 - 1936) r. 1915. V čele A.M.O.R.C. stojí imperátor (v současnosti je jím francouzský Kanaďan CHRISTIAN BERNARD) spolu s radou, složenou z velmistrů jednotlivých lóží (v čele velmistra německé Velké lóže, do jehož kompetence patří i hnutí v České republice, stojí dr. WILHELM RAAB). Minulý imperátor byl po třech letech radou odvolán a odvolání způsobilo v řádu rozpory. A.M.O.R.C. udává počet svých členů na 250 tis., nezávislé odhady jsou však nižší. V Čechách má řád asi 1500 členů, téměř dvě desítky atrií (tři v Praze), chrámový prostor (pronaos) má být budován. Ústředí je v Praze 10, Vršovická 83. Kromě A.M.O.R.C. působí v České republice i Mezinárodní škola Růžového Kříže - Lectorium Rosikrucianum. Častým symbolem rosikruciánů bývá kříž s růží, ale vyskytuje se i mnoho dalších esoterických symbolů.

Ukázka je z Průvodce neophyta pro přípravu a iniciaci do Starého Mystického Řádu Růže a Kříže, A.M.O.R.C.:

Mlčenlivost

Vaše studijní kolegium